Atriss
Kůň: https://www.imagehosting.cz/images/image1npn.jpg
Bleskovnivec obecný: https://www.imagehosting.cz/images/imagemxm.jpg
Obrázek: https://www.imagehosting.cz/images/vlk10.png
Vlk: https://www.imagehosting.cz/images/imageunu.jpg
Tygr: https://www.imagehosting.cz/images/imageglg.jpg
Obrázky z jiných světů:
https://www.imagehosting.cz/images/imagevyv.jpg
https://www.imagehosting.cz/images/imageudu.jpg
Vraník: https://www.imagehosting.cz/images/kvrankvdv.png
Vlk Aky:
https://files.vlci-udoli.webnode.cz/200000013-4a60e4b5bd/imagepzp.jpg
Renarde ze Smečky MS:
https://www.imagehosting.cz/images/imagejtj.jpg
Safira ze Smečky MS:
https://www.email.cz/download/i/4-xw98qiMLbKuKKw-vCsm4sKKzXfwg1qGOx52c5MppczkNMifHpk3TTr_m1Adwr5fQMWhWs/image.jpg
Pár blbůstek: https://www.email.cz/download/i/xd92i9vjHHM8PqKysPy4L2eeV6lrpTaHfKyuHOOxCKKnehGLaNaTW0h_EgFUCx6NUZcqGV8/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/nh8TI4mE4B6OEs_zhIlQx_9m_0GYvCt5GuPVWdQPjB8RZ-blgK4LI-AXqpnso7YlyS_CsTc/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/_95yiByvsWJ_lxMrjlmdrHpZuqoEhqyJgEOaG7A5OMw_uNfVjQl22GU4bwLxRPsOTFCHGjo/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/ZF22JCcxQtpjudUhvOmxSF4l3kYgjeDjB3p9HzfuZ_UGd7tZoe1qvIHUi54N4BeqqOyjthY/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/XFexVtEg48iOBuDV5CijesjrrJSQuvOElEC98aVTpBMC8erXP1t47veKecyDlgXYPqKR5Kg/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/XFexVtEg48iOBuDV5CijesjrrJSQuvOElEC98aVTpBMC8erXP1t47veKecyDlgXYPqKR5Kg/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/_V028AX3IuMt3hYWGLcFFOLxEjJEleQoVRZjxA53s59z6KZcFbHecM2g12pZrGN21LjvgkI/image.jpg
https://www.email.cz/download/i/XxySVcIKyTzh495Jl-FC-WnUzZcbwkDD1SWC_O-jPGHqKuU9HhwZbVbFmM9iUaRbX92w50k/image.jpg
Trochu starší kůň, nevím proč jsem ho sem nedala: https://fc00.deviantart.net/fs71/f/2014/232/9/e/isis_by_thedeferend-d7vydls.png
Pár trochu starších vlků (ano, vyprazdňuju PC :D) : https://fc09.deviantart.net/fs70/i/2014/231/a/8/shiro_by_thedeferend-d7vsxby.png
https://www.imagehosting.cz/images/pokusovmv.png
https://www.imagehosting.cz/images/dessoco.png
A další starší obrázky (potřebuju vážně místo na disku : D) :
https://www.imagehosting.cz/images/jinjang.png
https://www.imagehosting.cz/images/vlk3bkb.png
https://www.imagehosting.cz/images/vlk7sus.png
https://www.imagehosting.cz/images/horse4yoy.png
https://www.imagehosting.cz/images/cheetatzt.png
https://www.imagehosting.cz/images/wolf4btb.png
https://www.imagehosting.cz/images/lion1uou.png
https://www.imagehosting.cz/images/lion2kzk.png
https://www.imagehosting.cz/images/alexatpqp.png
https://www.imagehosting.cz/images/lion3dtd.png
https://www.imagehosting.cz/images/hyena1.jpg
https://www.imagehosting.cz/images/kazranaca.png
https://www.imagehosting.cz/images/camei2tpt.png
Takový komix, jenom na rychlo: https://www.imagehosting.cz/images/komix1.png
Obrázek jako profilovka pro jednu kamarádku:
https://www.imagehosting.cz/images/proelisku.png
Pro DarkJane: https://www.imagehosting.cz/images/prodarwlw.png
Živote, živote,
Proč jsi takový?
Proč nám nedáte
trochu víc štěstí.
Dešťové kapky,
až na zem dopadnou,
sesbírám střípky
s nadějí marnou,
že zrcadlo jménem život,
dohromady dám,
pár slz svých a pot
do své snachy přidám.
Kdyby jsi mi dal tu druhou šanci,
naposledy vzlétnu tam,
kam by svět se znovu k slunci
přivrátil-tam zavítám.
Ale kde jen jsou ty časy,
pomíjivé jak sám svět,
pírko něžné mezi vlasy
zapleteno znovu smět.
Škoda tebe, jasné světlo,
svěřence vlídných vět.
Cos nad temnotou znovu kleslo
a smím jim rozumět.
Nyní již slyším tvoje slova,
znovu, zas a nazpátek,
čas letí zpět jak noční sova,
jak poupě, krásný raný květ.
Díky, díky chválu zdejme,
ruce si zas podejme.
Ve větru si spolu hrajme
a vítězit vždy chtějme,
nad světem a zlem v něm,
co neuhasne s žádným dnem.
Zapalme svůj vnitřní oheň,
plamen naděje a ochoty,
Ať ve světe se dobro šíří
a ať je více dobroty...
Přepad vlaku
Jediné co mi chybělo, byl čas. Jenomže Scotty mě prostě nenechal jít…
…„Nezbývá mi moc času“,snažil jsem se mu domluvit, „Vážně musím jít“. Scotty je štěně co se spolu se čtyřmi dalšími narodilo před měsícem fence Easy, která patří mojí tetě.Byl jsem u ní dva měsíce,protože rodiče mají moc práce. Bydlí v británii, docela daleko od rodného Monaka, ale prostě nikoho blíž nemám. Jenom Babičku v Kanadě kdesi u Toronta.A právě mi skončily prázdniny a mám jet domů. „Ujede mi vlak“,ale Scotty nic. Teta na mě zavolala: „Když tě nechce nechat jít tak si ho nechej, máme tu štěňat požehnaně!“ Vzal jsem Scottyho a volám na tetu: „Díky,ale pustí mě s ním do vlaku a rodiče, povolí mi ho?“ Teta na mě zavolala: „Už jsem jim volala, nevadí jim to.“ …„A co ten vlak?“,ptám se dál…Teta mi neodpověděla, protože nejspíš nevěděla.Tak jsem se rozloučil a šel jsem na vlak,doufal jsem,že mi neujede…Stihl jsem to,i se štěnětem v náručí. Průvodčí se mě zeptal: „Kam pak s tím štěnětem,mladý pane?“ První jsem zaváhal, ale pak jsem už věděl,co říct: „Domů, do Monaka ve Francii,co se vám nezdá? Aha on,je to štěně,košík mu byl velký,tak jsem si říkal,že ho pak skovám do batohu.“ Průvodčí se na mě jenom uhrančivě podíval,ale neřekl nic.Tak jsem si rychle koupil jízdenku,nasedl do vlaku a snažil se Scottyho nasoukat do batohu.Moc,se mu nechtělo,ale pak se mě povedlo ho tam zavřít tak,že mu trčela jenom hlava,chudákovi…Zapískal vlak rozjel se a pak jsme jely dvě a půl hodiny směrem na sever.Pak se vlak na chvíli zastavil a přisedl si ke mně zvláštní chlapec.Říkal něco o tom že se něco stane,něco špatného,že nic není dobře.Když mě to přestalo bavit,tak mu povídám: „Nemaluj čerta na zeď, co by se asi mohlo stát,je to úplně normální jízda, úplně normálním vlakem,tak ticho,jo..., chvíli jsem se odmlčel, kdo vlastně jsi?“ Naklonil se ke mně a povídá: “Nikomu nic neříkej,ale viděl jsem že spolu se mnou a několika dalšími lidmi nasedli ještě dva chlapy, byli ozbrojení a měli vysílačky.“ „Ale co tu chtějí,vždyť jedeme osobákem,ne?“ „No právě,nejedeme“,povídá chlapec, „Tento vlak totiž nepřeváží jen lidi,ale podle nákladních vagonů i něco možná cenného.“ „Ale proč to tedy není zabezpečené?“,ptám se.Byl jsem už unavený, i můj divný přítel vypadal unaveně. Tak jsem se ho jen zeptal: „Kdo jsi?“ Znovu se naklonil ke mně: „Já jsem Marko Wilson.“Pak už jsem se jenom opřel a pomalu jsem usínal.Když jsem se probudil, tak už byla tma.Podíval jsem se z okna a viděl klidnou a širokou řeku.Něco tady nehraje,já jsem totiž neseděl u okna a žádnou řeku jsem minulou cestu neviděl,leda že bych usnul zrovna tady. Podíval jsem se na Marka,ale ten spal.Začal jsem ho budit: „Stávej člověče,kde jsme?“Podíval se na mě a říká: „Co se děje?“ptá se mě. Já mu odpovím: „Na to jsem se chtěl zeptat já tebe.“Když jsem se podíval kolem nic jsem neviděl – byla tma. Docela jsem se bál. Hmátl jsem po batohu,a zjistím že ho stále mám pod nohama. Hledám Scotta v batohu. Hlava mu už netrčela. Na štěstí byl v batohu spadlý až skoro na dně, spal. Nechtěl jsem ho budit,tak jsem mu jen vystrčil hlavu z batohu a zavřel mu zip kolem. Když už jsem nemusel mít strach o Scottyho, tak jsem, v jiné kapse hledal hlavně nějaké světlo. V přední kapse jsem našel baterku. Kolem nás v uličkách stáli lidi, přesněji chlapy jak Marko popisoval. Vypadalo to divně, skoro si toho světla nevšímali. Díval jsem se dál a viděl jsem, že vůbec nejsem v našem vagoně. Byl to nákladní vagon! „Ne,to není pravda!“,říkal jsem si. Nic jsem nechápal. Cítil jsem jak vlak zastavil. Podíval jsem se ven. Byli jsme v přístavu. Jeden pán se probudil. Vypadal stejně zmateně jako já. Také si všiml chlapů (zapomněl jsem na tu baterku,která svítila stále směrem k těm lidem) zakřičel: „Co to je, pokud mě nepustíte budete litovat!“,vyhrožoval,ale bylo vidět,že se jich bojí. Jeden z chlapů ho praštil do hlavy. Hned jsem zhasl světlo a věděl jsem že na nás jim nezáleží, jen nechtějí žádné svědky. Odvedli nás do jakéhosi člunu z kterého nás převezli na docela velkou loď. „Vsadím se,že ji taky ukradli“, zašeptal jsem Markovi. Ten se na mě podíval a ukázal na vlak a na chlapy co vynášeli velké pytle a nosili je ke člunu, nejspíš na převoz na loď. Jakmile jsme byli na lodi, snažili nám nasadit pouta.Batoh který jsem držel do té doby v ruce jsem si musel dát na záda. Slyšel jsem jak Scotty zakňučel. Pak jsem dostal ránu do hlavy. Když jsem se znovu probrav houpalo to. Bolela mě hlava a měl jsem mořskou nemoc. Věděl jsem, že jsem byl jsem i s ostatními na lodi, která nás vezla směrem k ostrovu. Neměl jsem tehdy ani tušeni, co mě tam čeká. Podíval jsem se na Marka, ale ten nic neříkal, jenom tupě hleděl na hlídače, kteří neustále na nás mířili své pušky. Pokusil jsem se do něj drcnou, ale ruce za hlavou mi to nedovolily. Tak jsem směrem němu zašeptal: „Hej…“ Nevnímal mě, tak bylo ticho. Chtěl jsem něco vymyslet, ale nebylo jak utéct. Už jsem ani nedoufal, že se odtamtud dostanu živý. Konečně se naskytla příležitost k útěku-jeden z hlídačů odklonil zrak. Řekl jsem si: „Teď, anebo nikdy…“Ihned jsem stal a snažil se bránit. Nešlo to,bylo jich moc… Dostal jsem další ránu do hlavy a už zase jsem na nějakou dobu upadl do bezvědomí. Když jsem se probral už jsme byli na ostrově. Visel jsem pověšený za ruce k nějakému stromu a nemohl jsem se hýbat. Vše vypadalo ztracené. Před sebou jsem měl celou vesnici. Vesnici chlapů v černých maskovacích oblecích. Hledal jsem svůj batoh, protože jsem ho na zádech necítil. Uviděl jsem ho hozený asi pět metrů ode mě. Díval jsem se dál a všiml jsem si,že ten batoh je otevřený. Opodál jsem vyděl Scottyho jak se krčí před nějakým velkým hlídacím psem. Tak jsem tlumeně zavolal směrem k němu: „Scotty,k noze,honem.“ Na štěstí mě slyšel, zakňučel a vystřelil jak raketa směrem ke mně pes ho se štěkotem pronásledoval. Ale jeden z chlapů ho chytil a přivázal: „Rage, ticho, neblbni!“,přikázal mu jeden z chlapů. Pes nejspíš jménem Rage, dostal facku do čumáku a ztichl. Scottyho si nikdo nevšiml, asi kvůli jeho pískově žluté srsti, která na pláži splývala. Přicupital ke mně. Já mu říkám: „Vím že to zní blbě,že chci pomoc od štěněte, ale poslouchej, potřebuji abys mě odsud dostal, jasný?“ Ten se na mě nechápavě podíval, ale jinak nic nedělal. Nějakým způsobem se mě podařilo z jedné kapsy mikiny vytřepat kapesní nožík (přišlo mi divné, že mi ho nevzali). „Přines, hodný kluk“,říkám svému psovi. Sice mu to u tety na dvorku šlo, ale nebyl jsem si jistý, jestli mu to teď půjde. Scotty obratně vzal nožík a položil ho na moje nohy. Pak jsem si vzpomněl na jeden film, na který jsem se díval u tety-čili,vzal jsem nůž mezi boty, tak aby nevypadl, pak jsem vytáhl nohy až nad hlavu (skoro jsem je tam nedostal), zvedl jsem hlavu a snažil jsem se ho chytit do pusy. „Jo,mám ho“, říkal jsem si v hlavě. Pokrčil jsem ze všech sil ruce a snažil jsem se chytit nůž do dlaní. Znovu se povedlo. Už jsem byl docela vyčerpaný, ale bojoval jsem dál. Vzal jsem nůž a snažil jsem se přeřezat lano.Za pět minut jsem už byl na zemi, niní jsem musel osvobodit Marka. Ten na mě hleděl jako na sedmí div světa s otevřenou pusou…
Přeřízl jsem lano a Marko spadl na zem. Podíval jsem se jestli někdo nejde a namířili jsme všichni tři nenápadně co nejvíc to šlo. Když jsme konečně byli mimo nebezpečí, povídám Markovi: „Měl jsi pravdu, něco není v pořádku.“ Neodpověděl jenom se zeptal: „Kolik je hodin? Kde jsme?“…
…„A jak to mám asi vědět, ty pako!? Byl jsem vážně naštvaný, vyděšený, ale hlavně zmatený, málem nás zabyli a nebýt toho štěněte tak tam ještě visíme,…,oba!
Ale teď vážně, kde to k čertu jsme ?! tohle otázku si kladl snad i Scotty. Měli bychom jít, než zjistí, že jsme zmizeli. Bylo mi jasné jenom to, že jsem na pustém ostrově v nějakém pralese. Šli jsme asi hodinu, už jsem měl vážně hlad. Scotty potichu kňučel a každých 5 minut protestoval. „Asi bychom si přece jenom měli udělat přestávku,“ opakuji Markovi asi po desáté. „Tak dobře, ale jen na chvíli, určitě už poslali pár chlapů, aby nás našli,“pronesl Marko s odporem. „Tak co budeme dělat, nemůžeme tu běhat přece věčně“,prohodil jsem směrem k Markovi. „Nevím, postavíme vor, ale mezi tím nás můžou najít a zase chytnout, řádný úkryt tu nenajdeš, vždycky tě najdou, leda letecky, ale kde bys chtěl postavit letadlo, takže zůstává čekat na záchranu,“uvažoval Marko nahlas. „Ne, nějak se odtud dostaneme, musí být nějaký způsob, vždy je nějaký způsob, vždycky je naděje!“snažil jsem se uklidnit, ale nešlo to. Vzal jsem věrného Scottyho k sobě a hladil ho po zlatavé srsti.
Měl jsem plány, které se asi už nikdy nesplní, už asi nikdy neuvidím rodiče, ale něco prostě udělat musím. „Rozhodl jsem se,“povídám, „musíme najít skryt a udělat něco jako vor, možná jsou kolem ještě nějaké ostrovy,“nevzdával jsem se. „Půjdeme na tu horu co jsem viděl z loďky,“ domluvil jsem. Vyšli jsme za novým cílem, zjistit jak je ostrov velký a jestli kolem není civilizace. Šplhal jsem po skále nahoru, ale nebylo to lehké. Bez lana jsme riskovali že některý z nás sletí dolů. Scotty musel čekat dole, protože by to nevládl. Šel jsem jako první. Už jsem byl u rovinky po které už by jsme se mohli dostat až na místo, kde by mohl být fajn výhled.Bylo poledne, nebe skoro bez mraků a mi se ubírali dál směrem nahoru. Konečně!!!
Byli jsme tam. A ano, kolem byly asi tři ostrovy. Na tom vzdálenějším byli vidět střechy větších domů. „Výborně, stačí když se dostaneme tam na tamten ostrov a jsme zachráněni, ale musíme to udělat v noci, protože by nás mohli vidět ti chlapy, takže teď musíme slézt dolů a vyrobit člun,“pronesl Marko. Když jsem se podíval dolů, jakože polezu, tak jsem málem omlel, ta výška, hrozná výška. Měl jsem hlad, byl jsem unavený, ztracený, daleko od svého poklidného domova a teď ještě bez jistoty, že vůbec slezu dolů. Řekl jsem Markovi ať jde jako první. Tak jsme zase lezli, ale tentokrát dolů. Už jsem měl pocit že spadnu. Potily se mi ruce, fakt jsem už nemohl. Visel jsem jen za jednu ruku. Podíval jsem se dolů, bal jsem jenom kousek nad zemí, ale už jsem nemohl dál, nevěděl jsem jak. Prostě jsem nemohl tak jsem zařval: „Pozor padám!!!“a pustil jsem se. Spadl jsem v celku do měkkého. Scotty už po mě skákal a olizoval mně. Hlavní bylo, že už jsem konečně dole. Vstal jsem pobral jsem věci a hledal v kapsách batohu něco k jídlu. Našel jsem dva chleby s pomazánkovým máslem a se šunkou. Jeden chleba jsem dal Markovi a šunku jsem dal Scottymu. Snědl jsem to tak rychle, že jsem si to skoro ani nevychutnal. Po jídle nám zbývalo už jen postavit vor a zmizet. Sbíral jsem cestou liány a pokud možno dlouhé pevné klacky. Marko našel bezvadné pádlo. Vše co jsme posbírali jsme donesli někam na nějakou pláž, ale nikdo tam nebyl. Složili jsme to na jedno místo a začal jsem skládat klacky tak, aby se z nich dal svázat vor. Marko kontroloval liány a jak jsem skládal, tak on svazoval. Vznikl nám primitivní člun bez plachty. Marko už jenom dodělával druhé pádlo. Jediné co nám chybělo bylo jídlo a voda. Já se zašel podívat po vodě a jídlu do pralesa a mezitím Marko vyráběl pruty. Našel jsem malý potok který měl sladkou vodu. Naplnil jsem celou dvoulitrovou plastovou láhev. Ku podivu jsem nenašel skoro žádné ovoce, jenom nezralé kokosy a pár banánů, čekal jsem manga, nějaké avokádo a nebo třeba nashi. Snad měl Marko větší štěstí. Vrátil jsem se, byl tam. Vedle něho ležela hromádka malých rybek. Scotty už byl nedočkavý. Pomalu se stmívalo, a mi byli nachystaní na odplav. Kdyby něco, tak jsem si radši vyrobil luk a pár šípů. Už byla skoro tma, pokusil jsem se rozdělat oheň za pomoci dvou klacků. Dobře půl hodiny mě trvalo než se z toho začalo kouřit, ale měl jsem oheň, to bylo hlavní. Už nás čekala jenom dlouhá cesta na sousední ostrov, to jsem si alespoň předtím myslel. Pluli jsme sotva deset minut a už nám cestu začal znepříjemňovat příboj. „To jsem si mohl myslet“,povídá Marko. „Jo, to mně nenapadlo, že to bude chtít víc vesel“,odpovídám V dáli jsem zahlédl světlo. Myslel jsem si, že je to jenom nějaký odraz, ale pak jsem ztuhl. Viděli nás. Pochodeň připevněná ke stožáru, na kterém původně měla být plachta nás nejspíš prozradila. Ale čekal jsem to. Viděl jsem jak nasedají na loď a pronásledují nás. Zabral jsem do pádla a zrychlili jsme. Musel jsem to říct i Markovi. Scotty se sotva držel na nohou. Pluli jsme co to nejrychleji šlo, ale oni měli motor.
Už byli skoro u nás. Já jsem přestal pádlovat a vytáhl jsem luk s šípy. Zamířil jsem a vystřelil.
Jednoho chlapa jsem trefil do obličeje. Střílel jsem dál. Pak mě napadlo šípy před odpálením zapálit. Hořící šípy strefovali dřevěnou loď, která za nedlouho vzplála. Ale snažili se plameny uhasit, já nepřestával s palbou. Marko pádloval co nejvíc to šlo. „Zbavili jsme se jich!“zvolal jsem vítězně. Marko se na mě podíval a pronesl: „Moc se neraduj, můžou poslat další a poď mi pomoct s tím pádlováním,“ řekl mi Marko „Ty jsi děsný negativista,Marko“, říkám Markovi.Už nám moc nezbývalo.Pluli jsme už skoro celou noc. Už jsem byl děsně unavený. Scotty to vzdal po třech hodinách cesty. Už se úplně rozednívalo. Už jsem pomalu usínal. Marko taky vypadal že spí. Skutečně jsem usnul. Proud nás unášel směrem k ostrovu. Našli nás první lidé co chodili na pláž, když jsme se neprobouzeli tak někdo asi zavolal záchranku a policii, protože jsem se probral až kdesi v nemocnici. Musel jsem jim s Markem všechno říct, co se stalo, odkud jsme a kam jsme měli na mířeno, jméno, jména rodičů, no, jako u výslechu. Pak nás vlakem poslali domů. S Markem jsem se pak už nikdy neviděl, ale do smrti na to nezapomenu. Začal jsem střílet závodně a získal si respekt, jediné co mě trápí je otázka na kterou jsem se ho zapomněl zeptat, a to JAK VĚDĚL ŽE SE TO STANE!!! Budu muset ještě hodně pátrat, ale i tak slyšel jsem že je ze Ženevy ve Švýcarsku. Tak jsem přemluvil rodiče abychom si tam někdy zajeli. Když jsem tam byl, ptal jsem se skoro každého, ale nikdo nevěděl koho hledám. Ale KDO TO TEDY BYL??? Už ho nikdy nejspíš neuvidím. Ale kdo ví? Možná ho ještě někde potkám. A i když ne, tak nezapomenu…
...The end
Legenda o bohyni vody
Nemyslete si, že nebyla jako my ostatní. Na začátku svého žití byla téměř jako každý druhý kůň. Kdysi dávno asi před dvou tisíci lety se narodilo dvěma vůdcům hlavního vodního stáda hříbátko. Dali jí jméno Lavannlea. její rodiče ani netušili jak ji bude její jméno a jeho význam úplně přesně vystihovat. Jako malá neustále utíkala k vodě a občas s tím dělala rodičům starosti. Vždy jí proudil v žilách ten pro ni neodolatelný pocit, kterému podléhala pokaždé, když se nalezla příležitost. Jednoho dne, když znovu odběhla k vodě -měla zavřené oči- se bezhlavě vrhla do vody. Moc jí to nevadilo, spíše naopak.Běžela dál a dál, jenže pak si uvědomila, že neklesá do vody. Stála na hladině. Zastavila. Stála na vodě. Ale to bylo již dávno. O něco později, kdy již byla vůdkyní stáda jej vedla do boje. Sice zatím sama a většině členům stáda se to nelíbilo, ale podvolili se. Byla to válka mezi lidmi a koňmi. Traduje se, že tehdy ji oni lidé zabili, ale probudila se na jiném místě, kde se stala jedním z bohů a o konci téhle války mohla rozhodnout jen ona, jelikož síly byli vyrovnané. Rozhodla se projít zkouškou aby napomohla svému stádu k vítězství. Zkouška byla prostá: Jít do bludiště a přinést Krev medůzy, aby dala koním možnost stát se pegasi. Prý ji dokázala získat a za to je uctívána, nejen od koní s magií vody a pegasi, ale všemi, kteří v ni věří. Hovoří skrz vodu, nebo vodní živočichy, takže ji můžete potkat i v dnešní době.
Temnota lesů
Kapitola 1.
Proč já?
Probudil jsem se ještě než mi zazvonil budík. „Ne… Už zase… Další otravný den,“ řeknu znechuceně a vstanu z postele. Přichystám se na další z milionu nudných a srdcervoucích dnů. Dnů plných nenávisti, ponižování a bolesti. „Měj se, Renny!“ volala na mě máma. „Ahoj mami.“ Opětoval jsem rozloučení poněkud unuděně a otráveně. „Ale copak? Už znovu?“ vyptávala se. „Co znovu, pořád!“ odsekl jsem otráveně a slepě civěl na kliku dveří. „Můžu už jít?“ zeptám se. „Ano, to můžeš…“ odpověděla mi. Vyšel jsem ze dveří a ubíral se ke škole. Šel jsem jako vždy po hliněné cestě, postupně přecházející k asfaltovou. Míjel jsem odbočku k lesu. „Co takhle nejít do školy a zabočit do lesa? Hmm, raději ne…“ uvažuji nahlas. Už se pomalu začínali objevovat drobné vesnické baráčky. Naše škola ležela na kopci, který byl docela prudký, proto jsem chodil pěšky. Vysoké úzké schody vedli až k ní. Neměl jsem tuhle cestu rád. Nikdy to nedopadlo dobře.
Už jsem se konečně vyštrachal na ono místo, kde byl vchod do naší školy. Mám pocit, že polovina žáků z naší třídy by měli přejít na speciální školu pro lidi s nízkým inteligenčním kvocientem, ale bohužel nikdo z nich to neměl v plánu. Vešel jsem do dveří a přede mnou byl další výšlap po schodech, stejně strmých a úzkých, jako venku. Tahle škola nikdy nebyla moc bohatá a už vůbec ne hezká. Zvenčí vyhlížela jako stará nemocnice, která přežila Druhou Světovou. A ty schody snad ještě hůř… A to naše třída byla až v posledním –čili třetím- patře. Nemohl jsem to vystát asi jako spoustu dalších lidí z této vesnice. Já osobně bych ji nazval Zapadákov, ale nazývala se Mulonov. Moulov je přesnější… pomyslel jsem si.
„Skvěle! Už jsem u třídy a ještě mi dnes nikdo nepokusil nepodkopnout nohy!“ jásal jsem, když jsem otevíral vchodové dveře od mé třídy. Sotva jsem to dořekl, už někdo prudce vrazil z druhé strany do dveří, které jsem otvíral. Spadl jsem na zem a udeřil se do brňavky. „Au!“ vykřiknu a rychle se zvedám ze země. „To si nemůžeš dávat pozor!“ rozkřiknu se k tomu, kdo tak prudce trhl s těmi dveřmi. Byla to Ester. Jasně, kdo jiný! Pomyslím si a cuknu s sebou. „Ne, jen to ne. Neříkej, že Citrón je ve škole!“
„Ano, je. Došel jako první. Zase…“
„To není možné!“
„Ale jo, je…“
„Ne to tedy není!“
„Vidíš ho ne, tak to je možný…!“
„Tento den nepřežiju!“
„Budeš muset a pohni si, píšeme písemku z přírodopisu.“
„Vtipkuješ!“
„Ne, nedělám si z tebe srandu, skutečně.“
„Ty mi lžeš, jako vždycky!“
„Hej, to je nefér. To už není zábava si z tebe utahovat, ty už nikomu tady nevěříš!“
„A divíš se?“
„Už ani ne…“
„Skvěle, tak mi dej pokoj a konečně kušuj!“
Konečně jsem se z toho dlouhého rozhovoru nějak vymotal a dostal se ke své lavici. Rychle jsem si vytáhl věci na stůl, protože za nedlouho zazvonilo.
…Zazvonilo na celkoví konec vyučování. „Konečně!“ ozývalo se po celé třídě. „A vlastně máte pravdu. Konečně nebudu muset poslouchat ty vaše blbé kecy!“ řeknu a naštvaně si beru věci z lavice. Kolem mě projde Citrón a drcne do mě tak silně, že jsem se neudržel na nohou. Všichni okolo se mi začali smát. „Už zase! Už zase já jsem ten terč posměchu!“ stěžuji si sám sobě a sbírám si věci ze země. Citrón se vlastně nejmenoval Citrón, nýbrž Vojta Pařízek. Tuto přezdívku dostal, kvůli tomu, že se nikdy na fotkách nedokázal smát, spíše se šklebil a kazil třídě průměr, což by ani tak moc nevadilo. Byl otravný jako fretka, ani na okamžik ten zobák nedokázal udržet zticha. Vložil jsem si věci do aktovky a se slzami se vyhrabal ze třídy. „Proč já?“ ptám se a ani jsem si přitom nevšiml, že vedle mě stojí Marika, nejčastější terč posměchu. Bylo zvláštní, že i přes to všechno dokázala být vždy usměvavá a každému se snažila vyhovět.
„Proč ty? Ani nevím. Jsi druhý nečastější adept na otravování života. To ale příčina nebude.“ Řekla i když jsem odpověď nehledal. „Mary, jak to děláš?“ zeptám se jí a visím jí na rtech pohledem, jako bych chtěl po odpovědi skočit. „No, nijak,“ odpovídá. „Hoď to prostě za hlavu a nevšímej si jich…“ řekne a dívá se na mě svýma šedýma očima. „To se ti to řekne.“ Odseknu, jako bych snad čekal nějakou jinou odpověď. Nemohl jsem to jen tak přehlížet. Nešlo to. Odešel jsem z chodby a pokračoval po schodech. Asi u třetího schodku od spodu mi podkopla nohy Ester. „Promiň, já nechtěla,“ vymluvila se i když jsem věděl, že to nemyslí upřímně. Vstal jsem s přáním co nejrychleji z toho místa vypadnout a jít kamkoli jinam.
Otevřel jsem si dveře od východu a běžel pryč. Na jednou jsem stál někde mezi odbočkou k lesu a cestě k nám domů. „Kam teď? Domů se mi nechce, tam si ze mě vyloženě dělají otroka.“ Přemýšlel jsem nahlas. „Dobře tedy-les…“ říkám si a odbočuji tím směrem. Naráz uslyším nějaký štěkot. Podíval jsem se nalevo do houští a všiml jsem si srnce. Ten se podívá na mne a pak uteče. „Hezké, hezké…“ komentuji to a pokračuji dál. Již neběžím, jen jdu procházkovým tempem a poslouchám pravidelný rytmus mého srdce. Prohlížím si po okrajích hliněné cesty fialových bodláků a nádherně modrých chrp. „Kéž bych byl raději rostlina…“ povzdechnu si. Přes cestu přeběhl pár veverek a pak zmizel v korunách stromů. To byl znak toho, že už nejsem ve městě, ani na dlouhé úzké louce je dělící, ale přímo na hranicích lesa. Vešel jsem a vyhýbal se kořenům. Aktovka na zádech mě začínala tížit, ale ignoroval jsem to.
Nevím, jak dlouho jsem šel a na kterou světovou stranu, ale přišlo mi to jako pár chvil. Byl jsem zhruba uprostřed toho lesa, do kterého jsem šel. Za sebou uslyším nějaký šramot. „Co…To je?...Kdo tam?“ ptám se vylekaně a opatrně zároveň.
Kapitola 2.
Hra stínů
Chtěl jsem se otočit, ale bál jsem se. Moc jsem se bál. Tohle bude můj konec, pomyslel jsem si. Dal jsem se na úprk. Neotáčej se ty zvědavče, neotáčej se! křičel jsem na sebe ve svých myšlenkách. Ale zvědavost mi nedala. Zastavil jsem se na nějaké mýtince. Okolo mě bylo několik stromů. Mýtinka měla tvar kruhu, tak zhruba dva metry v průměru. V mezeře každého stromu byl kámen. Na mě a okolo po mýtince svítilo slunce a působilo na mýtinu jako místo poslední záchrany a naděje, protože v celém lese byla tma. Pozorně jsem se díval okolo. Díky paprskům světla jsem mohl vidět nějaké podivné stvoření. Chodilo po čtyřech, mělo jelení parohy a netopýří křídla. Byl černý a až tmavě modrý, proto jsem si jej víc v té tmě nemohl prohlédnout. „Jak se jmenuješ? Co jsi zač?“ ptal jsem se toho podivína. Ten jen zlostně oddychoval a jinak nic neříkal. „Ty neumíš mluvit,“ řekl jsem a on se na mě podíval. Právě na mě chvíli hleděly červené zářící oči, které postupně měnili tón barvy na zeleno-žlutou. Stvůra odešla a dala mi alespoň pro tento moment pokoj. „Copak se bojí světla?“ položil jsem si otázku nevědomky, že jsem ji řekl na hlas. Přiblížil jsem se k okraji téhle podivné okrouhlé mýtinky. Naráz se ta obluda vrátila. Lekl jsem se, velmi mě to překvapilo. Málem jsem se svalil na zem, zrychlil mi tep a těžce jsem oddychoval. Dívala se na mě, byla ke mně velmi blízko. To je můj konec, pomyslel jsem si a doufal v opak. „Waůůů!“ ozval se odněkud křik. „CO?“ křikl jsem šeptem, jako bych to chtěl utlumit, ale musel ze sebe dostat emoce. Pak se odnikud vynořila Mar. „Co ty tu…?!“ vykřikl jsem, když skočila na příšeru jako na divokého mustanga a snažila se to zkrotit. Nestvůra sebou začala práskat a mrskat. Samozřejmě-nemohla nikoho vystát ve svém teritoriu, takže těžko na zádech. Marika z jeho zad seskočila a udělala na zemi kotoul, jako nějaký tajný špion. „Co jsi zač?“ vrhl jsem na ni otázku jakoby to byl nůž. Mlčela, asi nechtěla (či nemohla) odpovědět, vzala mě za ruku a utíkala pryč. Musel jsem s ní. „Kam mě to vedeš? Co jsi zač?!“ zeptal jsem se rozhořčeně znovu na tu samou otázku a jednu k ní ještě přidal. Ignorovala to a dál mě v běhu vedla pryč. Nedalo mi to, musel jsem se podívat co dělá ta příšera. Byl jsem otočený k tomu monstru, když mě najednou něco stáhlo k zemi. Byla to taková prohlubeň pod drobným kopečkem na kterém rostl strom. Příšera se prohnala okolo nás, chtěl jsem křičet, ale Marika mi držela ústa-nemohl jsem. „Pšt, nedělej žádné prudké pohyby. Teď jsme na chvíli v bezpečí, musíš pryč, vůbec nechápu co tu děláš,“ řekla a já chtěl protestovat. Když pustila, tak jsem ze sebe šeptem vyhrkl: „To jsem se chtěl zeptat já tebe. Co tu děláš?“
„Nic, co by se tě nějak dotklo.“
„Dělej, nebo… Tu příšeru zavolám nazpět!“
„To neuděláš, zabil bys tím i sebe…“
„Tak co tu děláš…? Prosím!“
„Ty mě nenecháš domluvit, že. Já tu prosím spokojeně bydlím.“
„CO???“
„Bydlím.“
„Není možné…“
„Si piš, že jo.“
„Ne, nemám tužku ani papír.“
„Jak to, máš aktovku.“
„Vážně, toho jsem si ani nevšiml,…Já jsem trouba! Mám v ní nožík a provázek. Bude to k něčemu?“
„Nůž,…Jedině, že by jsi chtěl zabít tu příšeru. Provázek, asi těžko, to máš tak na draka, ale do divočiny?“
„Jaká pak divočina, kousek od lesa je vesnice.“
„Ano, ale ty asi nevíš, že tohle není ten les o kterém mluvíš.“
„Jsem z toho nějak zmatený, můžeš mi to prosím vysvětlit?“
„Tohle je DarkForest, v říši kde fungují úplně jiná pravidla, než někde na vesnici.“
„Co? Jaká jiná říše? Jak jsem se sem dostal? Jen jsem šel pořád rovně.“
„Aha… Tak to jsi asi prošel nějakou anomálií nebo nějakým jiným druhem teleportu.“
„CO? Tohle mi připadá jako Pravěk útočí, o co tu k čertu jde! To je nějaká hra?“
„Hra, hra stínů. Nekřič tak, nebo nás uslyší a nebude nás chtít zabít jen ta zrůda, ale i zbytek.“
„Brr, zbytek?!“
„Netrojči, a pojď za mnou. Vidíš tu chatku?“
„Ano, svítí na ni slunce, místo poslední záchrany?“
„Nějak tak. Pojď za mnou,“ řekla a šla k tomu stavení, které bylo jen tak ze dřeva, ale vypadalo docela dobře. Pevně, jakoby to nebylo v lese, ve vlhku. „Hele, ale proč se schovávat v chatce ve které nás můžou najít…?“ vyklopil jsem na ni naštvaně otázku. „Protože jsem ji zaizolovala kouzlem, které zamezí všem bytostem zde žijícím vejít,“ řekla. „Ale to bys tam nesměla i ty a navíc, když je to tak skvělé, proč to neuděláš s celým lesem?“ zeptal jsem se. Přišlo mi to nějaké podezřelé. „Eh… Mám totiž jednu chybu. Strašně lžu,“ řekla ale tomu se mi nechtělo věřit. Asi vytušila co chci říct, tak mě nepustila ke slovu a pokračovala: „Tohle je něco jako svět za zrcadlem. Všechno je naopak. Když říkáš někomu, kdo se tu narodil že jsi přítel přijde tě zabít, protože pro ně je to dobrý skutek,“ řekla a jenom jsem vyvaleně na ni čuměl. „Ale… Ty jsi se tady nenarodila… Že ne?“ zeptal jsem se přiškrceně. „Ne, neboj, já jsem se sem dostala náhodou. Bylo mi šest. Byla jsem tu na ´druhé straně´ na houbách a pak jsme se dostali sem. Moje rodiče zabilo jedno monstrum, když na něj táta volal, že je přítel… Chápeš? Nikdy nikomu neříkej že jsi přítel. Pokaždé přijdi s větou ´Jsem padouch´ nebo ´Jsem nepřítel´ a přežiješ, jasný?“ Trochu zmateně jsem přikývl hlavou.
kapitola 3.
**Kouzelná aura**
Vešel jsem tedy za ní. Měl jsem pocit, že bych jí věřit měl, ale prostě se mi nechtělo stále uvěřit, že to není sen. Dveře se zaskřípáním otevřely a mě se před očima rozprostřela místnůstka. Přiběhla k nám nějaká kočka. Byla nádherné černé až tmavě fialové barvy fialové a dlouhé srsti. Její hlava byla lehce kulatá, ale spíše do trojúhelníku a nesla nádherné azurově modré oči. Uši měla středně velké a na zakulacených špičkách měla bíle chloupky. Stejně tak běloučké byli i její fousky nad očima i okolo narůžovělého čumáčku s černou tečkou ve tvaru hvězdičky. Od vrchu hlavy se jí až na zakulacenou
špičku ocásku táhl zářící pruh o barvě jako její oči.
„Niby! Nibis, Nibísku!“ zvolala na kočku Marika. „Eh, Ahoj Nib,“ pozdravil jsem raději pro jistotu aby se nestalo nějaké nedorozumění. Kočka nesoucí jméno Nibis se otřela Marice o nohy. „A co je tahle kočka zač?“ zeptal jsem se. „No, víš, to je můj mazlíček, je to ohnivá kočka. Jmenuje se Niby nebo také Nibis. Je velmi přítulná a neboj, tahle je hodná,“ řekla mi. „To myslíš tou jejich zrcadlovou řečí?“ pronesl jsem otázku a zatvářil jsem se podezíravě. Ona jen zavrtěla hlavou. „A neznamená ano ne?“ zeptal jsem se znovu, ale nudil jsem ji. Podívala se na mě a výrazně řekla jediné slovo: „NE“ Tak jsem už raději držel jazyk za zuby.
Začínalo se smrákat. Vyšel jsem ven z budovy a díval jsem se na slunce skrz vysoké temné stromy. Měl jsem poprvé na tom místě pocit, že tohle místo, není tak kruté. Uvěřil jsem tomu co mi říkala Marika kdysi: „Neboj se dokud neuvidíš ostří nože zabodnuté v tvém těle.“ Měl jsem pocit že tohle místo je dokonce lepší než to na té naší straně. Chtěl jsem tu zůstat, asi jako Marika tehdy. Ale netušil jsem jak to udělat s rodiči. Co když budou mít strach? Ne to oni nikdy. Měl jsem chuť tu žít. Na téhle straně. Na straně, kde ti nikdo nenadává. Marika přišla za mnou a chytla mě za ruku. Podíval jsem se na ni. Na její šedé oči. Nevěděl jsem co jí mám říct, ale vlastně jsem ani nic říkat nemusel, protože se o své slovo vždy přihlásila sama. „Rene, jestli opravdu po tom toužíš můžeš tu zůstat. Sice to tu má svou temnotu, ale i temnoty má své světlo. Každý si tu je stínem vlastního světla. Pokud se naučíš řídit podle pravidel zdejších, budeš moci. Ale ano je tu ta jedna podmínka…“ řekla a sklopila pohled. Bylo mi zhruba deset, když jsem se sem dostal, ale pro jednou mi to vše bylo jasné. Pro jednou jsem byl schopen rozhodnout se a to správně. ZŮSTAT. „Jsem ochoten to dodržovat. Jen abych nemusel zase mezi ně,“ řekl jsem.
„A co když tvoje rodiče zatknou?“
„Budu nezvěstný, skoro jako bych neexistoval.“
„To máš pravdu. Ono to tak fungovat může taky.“
„A jak jsi si hradila sešity a školní pomůcky?“
„Nijak… Mám tu svoje spiklence.“
„Jak spiklence? Jak to myslíš???“
„Tak, že mi to opatřili. Byli to něco jako moji adoptivní rodiče. Je to rodina polárních vlků.“
„Tady jsou vlci?“
„Ano, tady je všechno co ve vašem lese na druhé straně není.“
„Takže tu nejsou veverky?“
„Ne, nejsou.“
„Aha…“ ukončil jsem debatu. Slunce již bylo za humny a byla tma. Tma a nic jiného…
Co by jste si pod pojmem tma v temnotě představili? Asi tu nejčernější černou na světě. Tak na tuhle představu okamžitě rychle zapomeňte. Byl to úplný opak. Opravdový svět za zrcadlem. Bylo tu… světlo. Byla to bílá noc, kde každý stín nedokázal nijak útočit, kdy měsíc byl mnohem blíže. Byla to tmavomodrá noc v bělostříbrném světle s miliony hvězdami. Se spoustou krás. S neuvěřitelně nádhernou písní. Znějící v každém koutě lesa. Okolo nás prolétávali orli s modrou až planoucí barvou. Kouzlo noci světla nás omotala. Arika mě ještě pevněji chytla za ruku. Otočil jsem se na ni. Ona se podívala na mě. Jako by tu v té bílo-stříbrné tmě poletovali světlušky. Světlušky o velikosti plameni čajové svíčky s nazelenavou barvou a neonovým tónem. Proletěli okolo mé hlavy. Byli velmi rychlé. Prohnali se okolo sevření rukou a pak okolo Mariky. Letěli pryč. Následoval je magický pohled na hejno, snad nikde nekončící hejno motýlů s barevnými až stříbřitými odlesky, které máváním svých křídel tvořili záblesky. „Kde se tu vzali?“ zeptal jsem se jí. „Bydlí tu… Poběž, něco ti ukážu.“ Řekla a rozeběhla se lesem. Běžel jsem za ní. Stále jsem se drželi za ruce.
Doběhli jsme na nějaký útes, úzký výběžek z pevniny a pod ním sráz. „Počkej,… ještě a…Teď.“ Ukázala do dálky na pahorek kde se zablyštil nějaký paprsek. Naráz mě objal pocit který mě hladil na duši. Jako by říkal: „Žij! No tak vstávej!!!“
Od místa paprsku se k nám rozletěl obrovský sokol zlaté barvy s planoucím koňským ocasem a dračími křídly. Letěl přímo k nám obrovskou rychlostí. Přelétával nad krajinou. Byl fantastický, úžasu hodný a úplně mimo hranice mého chápání. Kouzelný a majestátní. Pak naráz proletěl nad námi a za ním hejno takových jako on, ale menších a se stříbřitou barvou. Téměř jsem netušil co mám dělat. Jenom jsem na tu nádheru tupě čuměl s otevřenou pusou a vyvalenýma očima. Marika křičela: „Doiles! Erpa il!“ Pak se otočila na mě. „Co to znamená?“ zeptal jsem se jí. „Znamená to: Naděje! Znovu žije!“ přeložila mi to. A znovu pokračovala. Přidal jsem se k tomu jejímu radostnému křiku. Pak se na mě usmála se zrychleným dechem. „Kdo je ten zlatý pták?“ zeptal jsem se. „To je Seiley. To on vládne bílým nocím. To on je posel všeho dobra a štěstí,“ řekla. Byl jsem tak fascinovaný tou krásou, že jsem nabyl už schopný opovědět. Jeden stříbrný za druhým nám přelétávali nad hlavami. Pak jeden u nás přistál. „Erpa il,“ začal. „Kemare tiv?“ zeptal se. Marika se na mě podívala a řekla: „Ptá se jestli chceme svést.“
„No,… Já bych se chtěl podívat jak to vypadá někde vysoko.“
„Rychle pojď,“ řekla a vylezla na stříbrného ptáka. Šel jsem k ní. Pták se vznesl velmi vysoko, ale jeho stoupání bylo složité. Létal s námi první rychle a nakonec zpomalil. Díval jsem se dolů. Bylo to ještě kouzelnější. Mohl jsem se dotknout oblaků. Bylo mi tak dobře, jak nikdy před tím. I když se mi trochu stýskalo po domově a přál jsem si aby tohle tajné impérium mohli uzřít i oni. Ale nechal jsem to být. Pták naráz nečekaně klesl k hladině vody a pak to velmi rychle zvedl znovu na oblohu plnou svitu a hvězd. Mohl jsem si prohlédnout celou tohle zemi za zrcadlem.